klikněte pro větší

Tuhle ilustraci od Petra Urbana v románu nenajdete; místo ní je tam podobná, na níž nestojí obrýlený nosič s ruksakem plným knih uprostřed knihkupectví, nýbrž vykukuje za jeho výkladní skříní. Proč nemohl zůstat uvnitř obchodu, se dozvíte v knize.

    Spisovateli Xylofonovi vyšla nová kniha. Toho si nemohl nikdo nevšimnout, i kdyby v životě o žádnou knihu nezavadil. Radostnou zvěst hlásaly obří barevné poutače ve výkladních skříních knihkupectví a noviny se předháněly v tom, kdo přinese o knize delší recenzi.
    Jiří Xylofon byl autorem, který vyletěl před pár lety jako raketa na hvězdné nebe domácí literatury. Jeho knihy se prodávaly ve vysokých nákladech. Lidé je konzumovali jako jahodové jogurty ve skle a literární kritici, třebaže mu většina z nich nemohla přijít na jméno, spouštěli kolem každé jeho novinky hotový žabí koncert.
    Krom toho, že byl obratným stylistou, byl Xylofon sám sobě výtečným reklamním agentem. Uměl se postarat o to, aby příjemný mediální šum kolem něj (úměra mezi intenzitou šumu a prodejem jeho knih byla přímá) nikdy neutichl. Když začínal mít dojem, že je nějaký podezřelý klid, nechal se vyfotografovat nahý na obálku nástěnného kalendáře, a pobouření kritici se mu svými rozhořčenými výlevy ihned postarali o bohatou publicitu. To ho naplňovalo hlubokým uspokojením, neboť nebyl jen spisovatelským živnostníkem, který si dovede všechno spočítat, nýbrž i lehce zakukleným exhibicionistou.
    Skrytý exhibicionismus a otevřený narcisismus se výrazně promítly i do jeho tvorby. Hrdina, ve všech knihách týž, dokonce se stále stejným křestním jménem David, byl shodou okolností veleúspěšný spisovatel, inteligentní a vtipný, společenský mladý muž, v jehož blízkosti se mohly ženy přetrhnout, aby se mu dostaly do postele. Avšak pozor! Davidovy kvality nebyly zdaleka omezeny jeho duševními schopnostmi, on byl i pravidelným návštěvníkem posilovny a měl tak krásné a vypracované tělo, že by jej žádná dívka, která ho osobně neznala, nahého nikdy netipovala na duševně pracujícího člověka, ale spíše na dřevorubce, co denně porube menší les.
    Na zdech většiny papírnictví si na Xylofonově aktu s hrajícím svalstvem mohl každý nezvratně potvrdit, že David rovná se Xylofon sám.
    Xylofon se netajil tím, že při svém psaní kalkuluje s obecným vkusem a své knihy úmyslně koncipuje jako lehčí čtivo. Nevyřčeno zůstávalo (byť to jasně vyplývalo z kontextu), že kdyby jen trochu chtěl, bez problémů by psal jako Balzac nebo Dickens.
    Richard Záruba proti Xylofonovi v zásadě nic neměl, dokonce sám přelouskal několik jeho knih a vcelku se nad nimi pobavil. Co jej vážně žralo, bylo autorovo přebujelé sebevědomí. Xylofon o sobě v jednom z četných interview prohlásil, že je jediným skutečným spisovatelem své generace. Kdyby jediný nebyl, argumentoval, dávno by se to prý vědělo. Záruba nejenže pocházel ze stejné generace jako Xylofon, on měl dokonce s Xylofonem shodný rok narození. Tohle mu nemohl odpustit.