...jsou vlastně dvě knihy v jedné. Oba úzce tématicky spjaté povídkové soubory vydalo v roce 1999 nakladatelství
A propos. V první najdete pět povídek o citových vtazích
v jedné malé středoevropské zemi na přelomu tisíciletí. Ve druhé pro změnu pět povídek o sexu v jedné malé středoevropské zemi na přelomu tisíciletí.




Vyznání (z Pokusů o rozkoš)

    "Mám tě ráda."
    "Slyšíš, mám tě ráda!"
    "Jo!" Odstrčil jsem ruku, jejíž prsty se mi zezadu křečovitě zatína-
ly do krku. Málem by mě uškrtila. A k tomu ty řeči! To si nemůže jednou vymyslet něco jiného? Dneska jsem to od ní slyšel už nejmíň podvanácté.
    Zvrátil jsem se na záda a ona toho hned využila k tomu, aby mi složila hlavu na prsa.
    Poškrábal jsem se na tváři a stiskem znehybnil ruku, již se mi teď pro změnu pokoušela prodrat pod záda. I když tam byly její pokusy
o objetí přece jenom o něco snesitelnější než na krku.
    Bylo až k nevíře, jak si ty dvě byly podobné. Nejen fyzicky, ale
i svou vlezlostí. Tím jejich ustavičným "mám tě ráda".
    Kdybych za každé takové "mám tě ráda" měl dostat třeba stovku, pomyslel jsem si pobaveně, byl by už ze mě pracháč.
    "Na co myslíš, miláčku?" zavrněla.
    No ale, pofrkl jsem ucpaným nosem, kdyby to bylo placené,
tak by se v těch svých výlevech možná přece trochu krotily. Kvůli rodinnému rozpočtu. Přesto mi ten nápad s placeným vyznáním zve-
dl náladu.
    Zašátral jsem na nočním stolku po hodinkách. Časoměr v mé hla-
vě fungoval přesně: mám padla.
    Ohlásil jsem jí, že čas vypršel.
    Políbila mě na tvář a poslušně vstala. Pozoroval jsem ji, jak se pomalu obléká. Takhle zezadu vypadala skoro přitažlivě. Ona i její sestra byly bohužel obě nezvykle ošklivé. Měly vyzáblou postavu, propadlý hrudník a tělo od hlavy až k patě poseté drobnými červe-
nými vřídky. Příroda se na nich neblaze podepsala. A samozřejmě jejich máti, která zdálky připomínala oblečenou opici. Kdybych ji neznal a viděl ji proti sobě jít po ulici, asi bych rychle přešel na dru-
hý chodník. Ale já neměl žádný důvod odtahovat se od té dobré ženy, zřejmě už nadobro smířené s myšlenkou, že její drahé dcerun-
ky zůstanou na ocet.
    Krátce postála před zrcadlem v těch svých plandavých hadrech, o nichž si snad myslela, že jí sluší, a přitom v nich vypadala jako vychrtlý puberťák, co zdědil oblečení po starším sourozenci. Pak se otočila ke mně a se zářícím úsměvem se naklonila nad postel. Přejela mi rukou po krku, prsou...
    "Nezapomeň," řekl jsem, "ve středu je na řadě tvoje mladší ségra."
    Odtrhla ruku z mé nahé kůže, jako by pálila, a v dalších vteřinách mi zmizela z očí.
    O samotě jsem se oddal úvahám. Napadlo mě, že nějaké upejpání není v tomhle případě na místě. Zajdu za máti a projednám s ní to zvýšení tarifu. Určitě to pochopí. Jde o štěstí jejích dcer, a pak: city taky něco stojí!