Seděli naproti sobě u velkého stolu. Televizní reportér a popová zpěvačka. Novinář neslyšně pohyboval rty v rytmu otázek, jež si přeříkával z papíru položeného na stole, zpěvačka se mlčky skrývala za neproniknutelnou hradbou slunečních brýlí. Kolem nich chodili sem a tam technici ze štábu dokončující přípravu k natáčení.
    „Paní Jano, vážně si nesundáte ty brýle?“ zazněl odkudsi z přítmí režisérův hlas.
    Zpěvačka se natočila tím směrem a pravila pronikavým hlasem: „Já nemůžu - mám je přirostlý k hlavě!“
    David ustal ve svém drmolení a zkoumavě na ni pohlédl. Její brýle byly vskutku zvláštní: ke dvěma očnicím s modrými zrcadlových skly zespoda přiléhal další pár se zrcadlovými skly zbarvenými do žluto-
zelena a očnicemi byla vybavena i ústí obou postranic. Ve čtyřech předních sklech se odrážela Davidova tvář, dvakrát modře a dvakrát žlutozeleně, a jím tak zmítala lehká nejistota, kudy na něho vlastně kouká. Že by zašlé hvězdě domácí pop-music za ta léta, co žila mimo dosah kamer a reflektorů, vyrašil v hlavě nový pár očí nebo dokonce dva? To se zdálo krajně nepravděpodobné; podstatně pravděpodobnějším vysvětlením bylo, že tam totálně zcvokla.